Vezměme se, než uprchne naše mládí

30. září 2014 v 18:26 | Freddy B. N. |  One Shots
Název: Vezměme se, než uprchne naše mládí
Žánr: Romantika se smutným koncem
Upozornění: Nic
Počet slov: 1243
Forma: Ich
Beta-read: Sardinka~
Poznámka: Pamatujete, jak jsem psala Velkýho Mága na Hočko cca dva roky zpátky? Tohle je další z Hočkových výplodů - psáno do zadání soutěže Květomluva. Zadaná rostlina byl žabinec a úkol byl, přirozeně, najít význam této květiny a napsat o tom povídku. Inu, tady je. A pozor, hetero.



Je vlahý jarní večer, dny se prodlužují a noci zkracují, a já spěchám lipovou alejí na místo, kde mám domluvenou schůzku se svou milou. Pro jednou jsem místo setkání vybíral já a samozřejmě cíleně - pozval jsem ji k uměle vytvořenému jezírku pod velkou vrbou v zahradě za starým klášterem. Mnichů už v něm je pomálu, takže zahradu neudržují - to jí však pouze dodává na tajemnosti.
Myslím, že jde o perfektní místo k setkání. Zvláště pak s tím, co jí chci sdělit. Už delší dobu studuji květomluvu - myslím si, že květina je klíčem k ženskému srdci a nerad dělám věci bez rozmyslu. Proto i mnou darovaná květina musí mít nějaký význam. Přiložím si ruku na levou stranu hrudi, kde v náprsní kapse saka přechovávám žlutou violku vonnou, květinu, kterou bych chtěl dnes své milé nabídnout.
Doběhnu k jezírku a pokusím se uklidnit splašený dech - neúspěšně. Neběžel jsem sice celou cestu, dech se mi ale zadrhává vzrušením a nejistotou z toho, co se chystám udělat - a hlavně z toho, co mi ona odpoví.
Opřu se zády o mohutný kmen staré vrby, čímž se schovám do stínu její košaté koruny. Prsty přejíždím po kůře v marném pokusu se uklidnit a dlouhými, pravidelnými nádechy a výdechy se stále ještě snažím o zklidnění dechu. Částečně se daří, ačkoli srdce mi stále bije jako splašené.
A pak, po necelých deseti minutách čekání, ji konečně spatřím. Kráčí jako víla, tmavý plášť, kterým zakrývá bílé šaty, jí vlaje kolem kotníků, jak opatrně našlapuje, aby na vlhké zemi neupadla. Sklání hlavu, nejspíš se dívá pod nohy, a každou chvíli se rozhlíží, snad jako by čekala, že ji někdo sleduje. Okamžitě vystoupím ze stínů a přesunu se několika kroky k ní, abych jí nabídl ruku a ona se o mě mohla opřít.
"Johnny," konstatuje tiše, jakmile jsem u ní. Trochu se o mě opře, ale pohled mi nevěnuje, vlastně ke mně vůbec nezvedne tvář. Pokouším se rozeznat nepatrné záchvěvy čehosi v jejím hlase. Ten podtón ve mně vyvolává pocit bezmoci, nevole a smutku.
"Děje se něco, Elisabeth?" táži se tiše, opatrně. Vídám ji v takových stavech posledních několik týdnů, jistěže je rozpoznám.
Potřese hlavou a trochu mi ji opře o hruď. Nejistý, zda smím, ji obejmu kolem ramen a přivinu k sobě. Nebrání se, což si vyložím jako svolení ji takto držet.
"Poznám, když jste smutná," upozorním ji tiše po krátké chvíli, po kterou ji držím v objetí. S dlouhým povzdychem pokrčí rameny a trochu se v mé náruči zachvěje. Pohladím ji po paži a skloním obličej k jejím vlasům, abych jí do nich následně zašeptal tiché: "Šššš...".
Zvedne ke mně pohled, čímž se její obličej na moment ocitne jen několik centimetrů od toho mého - okamžitě ovšem narovnám krk a hlavu skloním jen tak, abych na ni viděl.
"Jde o Williama," přizná tichým, rozechvělým hlasem a mne znenadání bodne ostrý a bolestivý osten žárlivosti. William. Chlapec, muž, člověk, zmetek, který vždy stál mezi mnou a Elisabeth. Namyšlený frajírek, sebevědomý až hamba, sebestředný, sobecký, podlý, lstivý. Bohužel pro mě Elisabeth můj pohled na něj nesdílí - pro ni to je okouzlující gentleman z dobré rodiny, který si musí udržet postavení a nemůže si dovolit být přistižen s ní, když mu rodiče už jako malému domluvili svatbu s jistou francouzskou šlechtičnou.
Svatbě věřím. Dokonce i tomu, že by jemu i celé jeho rodině zkazilo jméno, kdyby někdo přišel na to, že se s Elisabeth stýká. Nevěřiím ale jeho lásce k ní - snad proto, že znám další půltucet dívek, kterým slibuje naprosto totéž, co jí. A nenávidím ho za to, že jí tak ubližuje, že s ní manipuluje, jak se mu zlíbí, že mu dává přednost přede mnou - nenávidím ho za to, že Elisabeth miluje jeho a ne mě.
Mám nutkání z ní ruku stáhnout a utéct s pláčem domů jako malý kluk - domů, nebo možná do hostince, aby mi zdejší nekvalitní kořalka pomohla zapomenout. Místo toho pevně stisknu rty a trochu zesílím objetí paží kolem jejího útlého těla, jako bych chtěl sám sobě dokázat, že jsem v první řadě její přítel - a že tu pro ni vždy budu.
Opět mi schová hlavu do hrudi a tichým hlasem začne vyprávět: "Na dnes jsme byli domluvení po obědě v parku. Jen na procházku. Nepřišel. Když jsem byla u něj doma - já vím, že nemám, sám mi to říkal, ale měla jsem o něj strach - vyhodil mě jako napotřebný odpad s tím, že mě vlastně vůbec nezná a neví, o čem mluvím." Pevně semknu oční víčka, když si představuji Elisabeth na kolenou před dveřmi jeho domu a jeho, s tím arogantním výrazem ve tváři, jak stojí nad ní a posílá ji hrubě pryč. "Pak jsem v okně viděla nějakou ženu. Myslím, že to byla jeho snoubenka."
S povzdychem jí dlaní zas a znovu přejíždím po nadloktí v - jak doufám - uklidňujícím gestu. Uklidňuji tím ale spíš sám sebe. Hlavou mi běží tolik myšlenek, pocitů, záchvěvů, že si u některých z nich nejsem ani úplně jistý tím, co je způsobuje. Jeden z těch pocitů ale rozeznám a jsem jím velmi nemile překvapen - je to radost. Naprosto sobecká radost z toho, že jí zavřel dveře, že ho teď zavrhne, že už ho nemiluje, že se ho vzdá, že se teď začne soustředit na mě, že mi dá šanci zazářit a dokázat jí, že si ji zasloužím mnohem víc než nějaký William. Že se mi konečně uvolnilo místo. Už už se odhodlávám ji propustit ze sevření a sáhnout do náprsní kapsy, když ke mně opět zvedne uslzený pohled.
"Nikdy se ho nevzdám, Johnny. Miluji ho. Moc ho miluji. Nikdy nebudu nikoho milovat jak jako jeho. Je moje všechno. Nemůžu bez něj žít."
Několik prostých vět, za které bych dal cokoli na světě, kdyby byly pronášeny o mně.
Jenže nejsou.
Jsou pronášeny na účet mého největšího rivala v lásce, člověka, kterého na světě nenávidím nejvíc a který si ze všech lidí nejmíň zaslouží její lásku.
Život ale nejspíš není fér. Myslím, že nikdy nebyl.
Zvednu pohled z její zoufalé a smutkem pokroucené tváře a upřu ho do dáli, někam daleko za třpytící se hladinu jezera, daleko za alej, kterou jsem sem přišel. Do hvězdami poseté temnoty. Dlouhou dobu se ani jeden z nás nehýbe, nezazní slůvko, dokonce bych přísahal, že celou tu dobu oba zadržujeme dech. Až po několika věčných minutách promluví ona: "Říkal jsi, že mi chceš ukázat důležitou květinu. Něco o té tvé květomluvě..."
Zmůžu se pouze na těžké přikývnutí. Na moment se zevnitř kousnu do tváře, než z Elisabeth pomalu stáhnu ruce a udělám několik kroků k jezeru. Přidřepnu ke břehu a natáhnu k ní paži, aby se jí mohla zachytit. Usadí se na kolena po mém boku a nechápavě mi pohlédne do tváře. S polknutím pomalu zalovím volnou rukou do náprsní kapsy saka a pomalu vylovím žlutý kvítek. Skryji ho v dlani, ve které ho s největší pravděpodobností zmačkám a zničím, ale nezáleží mi na tom. Rozmáchlým gestem ruky květinu odhodím na jezírko. Přistane na drobných zelených lístcích, které pokrývají celou jeho hladinu.
"To je žabinec," praví nejistě, když nechám ruku nataženou nad jezírko. Pomalu, ztěžka přikývnu a ona zvědavě nakloní hlavu na stranu. "Co znamená?" otáže se.
"Netrap se, svému osudu neujdeš," odpovím já s pohledem na žlutou květinku na zelených lístcích.
Vezměme se, než uprchne naše mládí.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama