Provokatér

1. prosince 2013 v 14:15 | Freddy B. N. |  One Shots
Název: Provokatér
Žánr: Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady... Je tam hádka, ale i happy end.
Upozornění: Slash
Počet slov: 1174
Forma: Ich
Beta-read: Ehn... ne.
Poznámka: Je to skoro jakože fikce na dvě nové postavy. Ale asi spíš ne. Já nevím. Vím, že jsem teď dlouho nepsala. Omlouvám se. Mrzí mě to. Hope you'll enjoy it and... eh... Moc té provokace tam není, no. (a ten sex tam neni proto, že by mě za to z toho Ufona už fakt smazali... ^^") (taky jsem si pořídila novej Word) (proto ty uvozovky dole) (ale neumí háčky) (jako samostatný - ň, ť, ď etc.) (sere mě to)


Otevřel jsem bílé, částečně prosklené dveře, na kterých visel adventní věnec, a vešel do prostorné haly. K mým čichovým buňkám se ihned dostala příjemná, teplá vůně skořice a sušených jablek. Stáhl jsem ze sebe černý kabát a pověsil ho na věšák, načež jsem jednu o druhou skopnul z nohou boty a popostrčil je k botníku. S úsměvem jsem se vydal do útrob bytu.
"Že ti to trvalo," donesl se ke mně netrpělivý hlas.
"Promiň," hlesl jsem a opřel se ramenem o futra dveří vedoucích do kuchyně.
"V tom divadle nejmíň hořelo, ne?" zahučel a stočil ke mně pohled.
"Uvolňoval se jim reflektor na osvětlovací rampě, měli strach, aby jim nespad na hlavy," ušklíbl jsem se a pomalu přešel k němu a nakoukl mu přes rameno na pracovní plochu linky.
"Spíš do hlediště, ne?" odfrkl a stáhl ruce z adventního věnce, abych si ho mohl prohlédnout.
"No nevím, každopádně prý hrozili stávkou," zašklebil jsem se a prsty přejel po jehličí, které na polystyrenovém podkladě tvořilo iluzi pravého věnce z větviček.
"Jsou to padavky, tihle herci," frkl a odstrčil mou ruku, aby mohl na věnec nainstalovat první fialovou svíčku.
"No jasně. Ale hudebníci jsou drsňáci," zaculil jsem se a omotal mu obě ruce kolem útlého pasu.
"Jistě!" vykviknul skoro až uraženě a natočil ke mně hlavu. "Koukni na mě!"
"Koukám, koukám. Je prvního prosince a ty stojíš v kuchyni v zástěrce s medvídkama a tvoříš adventní věnec, protože jsme ho prostě nemohli koupit," zašklebil jsem se a přejel mu rukama po břiše.
"Zbytečný ho kupovat, když udělám mnohem hezčí a s láskou," usoudil s dotčeným zamručením.
"No jistě, v tom s tebou souhlasim... Ale neni tohle spíš... no, ženská práce?" zamrkal jsem nevinně.
"To chceš jako říct, že jsem zženštilej nebo co?" nafouknul tváře a s vyloženě vražedným výrazem se ke mně otočil.
"Ne, to ani náhodou, miluju tvé mužné já, ale musíš uznat… ty dlouhý vlásky... řasenka... tužka na oči... vánoční výzdoba a celej byt provoněnej skořicí a jabkama... věnečky..." nejistě jsem nakrčil nos a pro jistotu z něj ruce stáhl a ustoupil o krok dozadu. Vážně jsem očekával ránu.
"Lásko. Když jsi mi ráno oznámil, že musíš do divadla opravovat světlo, měl jsem sto chutí rozmlátit ti držku cihlou." Trochu ve mně hrklo a dostal jsem vážně strach - na hrubé násilí on nikdy nebyl a na mém obličeji si zakládal. "Ale pak jsem si řek - dobře, musim si to vzít z druhý strany. Můj přítel je šikovnej a prostě ho potřebujou. Super. Maj ho rádi. Proč ne. Nevadí, že mě půl dne nechá doma samotnýho, ačkoli jsem si chtěl užívat první adventní neděle. Ani trochu. Proč taky." Jeho hlas byl tichý a zdánlivě klidný, poznal jsem však, že v něm vře krev. "Dokonce jsem byl v pohodě, i když přišla sousedka s tim, že si pouštim ty koledy moc nahlas a budim jí dítě. V klidu. Když jsem si ale z dlouhý chvíle, po tom, co mi můj ctěnej přítel zavolal, že se ještě o dvě hodiny zdrží, chtěl pár těch koled vybrnkat na kytaru a praskla mi struna, už jsem se trochu nasral. Ale tak v pohodě, řikám si - mám přece náhradní. No co bys řek? Nemám! Protože si je můj miláček vzal před tejdnem s sebou na zkoušku s tim, že jestli nebude mít na co hrát, zpěvák ho vyrazí!" Kousnul jsem se do rtu. Jo, to byla asi pravda. Určitě. A Bůh ví, že jsem ty struny fakt potřeboval.
Nadechnul jsem se k obhajobě, prudký pohyb jeho ruky mě ale zarazil. "A pak miláček přijde a já mám konečně možnost užít si aspoň pěkný odpoledne, když už ne celej den, a víš co? On mi nakrásně oznámí, že jsem zženštilá buzna! To je prostě skvělý!" Naposledy rozhodil rukama zatnutýma v pěst a prošel kolem mě z kuchyně do obýváku.
"Ale no tak, lásko, moc dobře víš, že tak jsem to nemyslel," zahučel jsem za ním dost hlasitě na to, aby nemohl tvrdit, že mě přeslechl, a do obývacího pokoje ho následoval.
"No jasně, nikdy to tak nemyslíš," dostalo se mi nabručené odpovědi. Protočil jsem oči, když jsem vcházel do místnosti, a jen doufal, že si toho moje drahá polovička nevšimla. Vzhledem k její poloze ale asi spíš ne - seděl schoulený na gauči čelem ke dveřím balkonu a zamyšleně studoval prosklenou výplň okna.
"Lásko, víš, že tě miluju takovýho, jakej jsi bez ohledu na pohlaví..." nemohl jsem si odpustit menší pošťouchnutí, ačkoli jsem si byl až moc dobře vědom toho, že tím jen přilívám olej do ohně.
"Myslel jsem, že narážky na velikost mého přirození jsme si odbyli už na začátku!" zvýšil docela nebezpečně hlas a věnoval mi pohled přimhouřených očí.
"Jako tenkrát v tý sprše? To byly narážky na velikost MÉHO přirození a myslím, že jsem ti pak dostatečně názorně vysvětlil, že sedmnáct cenťáků není málo," frkl jsem a potřásl hlavou.
V odpověď pouze uraženě zafrkal a zas odvrátil pohled. Bylo mi ale jasné, že mám napůl vyhráno. Dokud nevyšiloval, ale jen se nafukoval, ještě se s tím dalo něco dělat.
Přiklekl jsem ke křeslu a pohladil ho po noze. Ani se na mě nepodíval, jen nohu s uraženým fňuknutím odklonil. Mé ruky se tím ale nezbavil.
"No tak, broučku..." začal jsem tiše, hlavu nakloněnou na stranu. "Nemůžu přece za to, že jsem musel jít opravovat reflektor... a ty struny ti koupim. Nějaký drahý, chceš?" Přimhouřil oči a mně došlo, že struny a reflektor přeci jen nejsou věci, které by ho štvaly nejvíc. "A teď tu už s tebou budu. Celej den a celou noc," zavrněl jsem a dal si záležet na tom, aby byl můj hlas ve slově "noc" co možná nejsmyslnější.
Nozdry se mu rozšířily a já se na moment lekl, jestli jsem ho tou nocí třeba neurazil - ačkoli jsem ho znal, věděl jsem, že je mi schopen v takové chvíli vpálit, že myslim jen na to jedno, a pak mě prakticky znásilnit. No, spíš teoreticky. Stočil ke mně zlý, nafučený pohled a tiše zavrčel.
"Odpustíš mi?" zakňučel jsem jako nevinné štěňátko a bradu mu opřel o koleno. "Prosím?" Skousnul jsem si ret, když delší chvíli neodpovídal, a ruku mu pomalu posunul po stehně. Nepřerušoval jsem oční kontakt, ačkoli mi bylo jeho mračení nepříjemné.
"Ne," odfrknul nakonec a opět vystrčil bradu. S povzdychem jsem z něj ruku i hlavu stáhl a na moment zavře oči. Dobře, je asi naštvanej vážně hodně, tady nevinnost nepomůže. Takže obrátíme kartu.
Pomalu jsem se vytáhl na nohy a počkal si, až ke mně zvedne pohled.
"Tak jo... Víš, byl bych tu už před hodinou, ale stavoval jsem se do... mhm, jednoho z tvých oblíbených obchůdků, abych tam nakoupil něco, s pomocí čeho bych ti vynahradil to čekání," stáhl jsem obočí a dal si záležet, aby má tvář vypadala doopravdy soustrastně. "Ale když nechceš, tak... já je prostě půjdu ozkoušet na sobě, no, co se dá dělat." S teatrálním povzdychem jsem trhnul rameny a pomalu se odšoural do ložnice. Posadil jsem se na okraj postele a nenapočítal ani do tří, když se jeho blonďatá hlava objevila mezi dveřmi s jediným slovem na rtech:
"Provokatére..."
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Jolly the Sad Jolly the Sad | Web | 5. prosince 2013 v 19:59 | Reagovat

Velice mužný! S řasenkou a tužkou na oči! (a dlouhý vlásky k tomu.. Já ho chci~~~!)

2 Foxie Foxie | E-mail | Web | 11. prosince 2013 v 21:33 | Reagovat

Tak už asi ne fikce vzhledem k Bríčkovi, ale i tak to byl balzám po těch jiných výplodech tam... ostatně jako vždy.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama