Vánoční děvka

18. prosince 2013 v 21:03 | Freddy B. N. |  One Shots
Název: Vánoční děvka
Žánr: Zas je tam jeden psychouš a původní plán byl konec dost zdepresivnit (eh), ale prý je to spíš sladké než smutné. Posuďte tedy sami, ano.
Upozornění: Zas je to spíš jen náznak slashe
Počet slov: 4344
Forma: Ich
Beta-read: Foxie
Poznámka: Tak... Tohle jsem psala asi pět dní. Dohromady. Dalo mi to docela zabrat. Obecně je to nejspíš to nejdelší, co jsem kdy napsala, že se mi to až samotné po sobě nechce číst. Je to povídka do soutěže Blog.cz. Moc děkuji Foxie za betu a podporu, bez ní bych s tím asi už dávno sekla. Do konce roku mám v plánu napsat ještě další dvě povídky - jednu vánoční a zaručeně sladkou (viz. PV) a jednu novoroční dialogovku jen tak pro pobavení - jako tuto. Doufám, že nebudu moc líná a obě povídky se tu objeví ve stejném termínu jako ty loňské. No... užijte si čtení, vážení, a slaďárnu jako loni nečekejte.
Jo, by the Way, Tady vážně existuje - tedy aspoň jeho předloha. Dokonce i jméno má stejný. Jedná se o kluka, který se mnou chodí do školy, a já jsem z něj upřímně odvázaná. :3 (spíš jako z mladšího brášky, ale co) Pozitivní, pokaždý ho vidim s úsměvem na rtech, pohazuje tou svojí ofinkou... Makes my day. Nicméně. Pokud někoho takového znáte a chtěli byste mu o této povídce říct, nedělejte to. (pokud byste nás ale chtěli seznámit, doifghjernfgvjkWeirdkid! chci říct... jen do toho)
Předešlý díl, abyste byli v obraze (povídka se ale dá číst i bez něj), naleznete tu.



Čtyřiadvacátého odpoledne. Je chladno, docela silný vítr. Déšť se střídá se sněhem a vytváří tak na zemi nepříjemnou břečku. Teploty těsně pod bodem mrazu, přes noc ale znatelně klesají. Na ulicích vyhrávají koledy, někteří lidé ještě na poslední chvíli shánějí dárky. Vánoční nálada ale očividně všechny pohltila; spousta slečen, které mě na ulici míjejí, má na hlavě Santovu čepici za dolar padesát. Každý den chodím do práce kolem toho chlapa, co je prodává. Ráno mi jednu strkal za devadesát centů. Hádám, že po Vánocích je nikdo kupovat nebude.

S povzdychem se vyhnu postaršímu páru s vnoučetem a zabočím do zapadlé uličky mezi domy, která se od hlavní ulice liší nejen atmosférou, která je tu ponurá a chladná, ale také obsazením. Žádné zářící výlohy, žádná vánoční atmosféra, žádní usměvaví lidé. Tak mi to vyhovuje.

Projdu ulicí a vydám se dál, schválně zašlapávám hroudy šedavé břečky na zemi, abych sledoval, jak se pod mou vahou rozstříkávají do stran. Mám docela štěstí, že kolem není nikdo, kdo by mě mohl vidět. Stejně by mi to asi bylo jedno.

Během několika minut se dostanu na ulici, která svou rozlohou připomíná čtvrť, ze které jsem vyšel - je prostorná a dlouhá. Rozpadlé baráky a zabedněná okna ale připomínají barevné výlohy jen vzdáleně. Jo, i tohle je vánoční New York.

Vydám se středem ulice a obhlížím její osazenstvo. Neříkám, že tu bývá nacpáno - většinou během své pětiminutové cesty koridorem barabizen míjím jen nějaké dvě desítky lidí, ale dnes je tu opravdu prázdno. Kluků stojí podél zdí stejně jako obyčejně - choulí se do mikin, bund a šátků, které nejspíš někde nakradli, někteří z nich se i objímají, aby se zahřáli, a všichni ke mně upírají zrak, když kolem nich procházím.

Nikomu z nich nevěnuji delší pohled. Zas mě přepadne touha jim všem pomoct, opět ten stejný pocit sounáležitosti, něhy a starosti o vše živé, co dnes trpí. Je docela ironie, že kdyby tu u zdi seděl toulavý pes, vzal bych ho domů spíš než některého z těch kluků.

Polknu a vydechnu obláček páry. Potřesu hlavou, abych z ní dostal depresivní pomyšlení na to, že na jaře tu budou jen nějaké dvě třetiny těch kluků, že spousta z nich zimu nepřežije - ať už proto, že se nechají nachytat na příslib tepla a pak skončí znásilnění a se zlomeným vazem v kontejneru, proto, že se pasákovi nebude líbit jejich značný pokles zisků a fakt, že se o ty kluky musí starat, a vyhází je na ulici, kde po první noci umrznou, nebo na následky absťáku.

Vjedu si rukou do vlhkých vlasů a povzdychnu. Vím, že jim pomoct nemůžu, většina z nich je na drogách a kdybych jim dal peníze, rozhodně by si za ně neběželi koupit teplou zimní bundu nebo rohlík - spíš svých pár gramů.

Pozvednu zadumaný pohled od země, když konečně rozeznám část ulice, do které jsem mířil - čistě jen dle většího přítmí, které poskytuje dům o něco vyšší, než jsou všechny ostatní. Ihned zabrousím očima k oprýskané zdi - a strnu. Zadrhne se mi dech v hrdle a musím si odkašlat, jak mi zaskočila vlastní slina. Místo, kde obvykle stává objekt mého zájmu, můj maličký, je prázdné.

Polknu a zamrkám, abych zaplašil slzy, které mi zadušení vehnalo do očí. S chrchláním zaměřím svou pozornost na prvního člověka, který mi připadá aspoň trochu povědomý, ano, s tímhle klukem se přeci občas baví, když tu stojí oba. Udělám k němu několik kroků a on se slabě ušklíbne. Divím se, že mi nevychází vstříc, copak si je sebou tak jistý?

"Hledáš Tadyho?" optá se bez úvodu dřív, než se stihnu nadechnout k otázce. Zamrkám, své překvapení se ani nesnažím skrývat. Krátce se zasměje. "Chodíš ho sem přece sledovat, ne? Nikdy si ho nevezmeš, jen vždycky stojíš a koukáš… a myslíš, že tě nikdo nevidí…" Nenucené protáhnutí a škleb na jeho rtech se mě trochu dotknou, co je na tom špatného, že ho sem chodím kontrolovat? Dobře, nejspíš všechno. Není tu proto, aby si ho chlapi prohlíželi bez placení…

Zmůžu se jen na přikývnutí. Kamarád, vysoký blonďák s modrýma očima, krátce frkne a potřese hlavou - a mně hlavou prolétne domněnka, že to možná může být ze závisti, protože o něj nikdo nikdy hlubší zájem neprojevil, ale hned ten nápad vypudím.

"Za chvilku se vrátí," zahučí a natočí hlavu bokem, k té straně ulice, ze které jsem přišel. Neptám se, kde je. Ne, že by mě to snad nezajímalo, jistěže zajímá, jen mám strach, jaké odpovědi by se mi dostalo. A jak moc by se mi líbila.

Sklopím pohled do země, přemýšlím a čekám. Koušu si ret a pohrávám si s myšlenkou se vytratit, ačkoli bych ho teď tak rád viděl, když jsou zítra Vánoce. Rád bych se ujistil, že má na rtech ten samý úsměv jako vždy, že je pořád stejně krásný a plný života.

Pozvednu hlavu, když zaregistruji blonďákovo trhnutí. Vzhlédnu do jeho tváře, která je stále odvrácená stranou, přesto však zaznamenám zděšení v jeho obličeji. Ihned stočím zrak směrem, kterým se upírá ten jeho. Dech se mi opět zadrhne v hrdle, nyní si toho ale ani nevšimnu. Spektrum mého vidění se omezí na vyšší hubenou postavu zabalenou do několika vrstev oblečení, kterak se plouží ulicí směrem ke mně. Tmavé vlasy jí povlávají kolem hlavy a z velké části zamezují výhled do její tváře.

"Co se stalo?" Slyším jakoby z dálky blonďákův výkřik. Sleduji ho, jak se k postavě vrhá a něžně kolem ní omotává ruce. Sám k nim udělám několik kroků, stojím od nich asi na pět metrů. To dítě, mé dokonalé mládě, pozvedne hlavu z bezpečí bundy a trhnutím si odhodí vlasy z očí. Zatřese se mi spodní ret, když pohlédnu do té dokonalé bledé tváře a oříškových očí. Pod jedním z nich se tvoří velká modřina, z obočí vytéká úzký pramínek krve a rty, které se už zas roztahují do úsměvu, ne tak širokého a veselého jako vždy, spíš do smutného a trpkého, jsou celé rudé, do krve prokousané a popraskané.

Místo odpovědi maličký zaloví v kapse kalhot a podá blonďákovi několik zmuchlaných bankovek.

"Mám je," zkonstatuje tichým, sípavým hlasem, na rtech stále ten strašlivě smutný a jaksi podivně statečný úsměv, který ve mně vyvolává ještě větší lítost.

"Dám mu je," vydechne blonďák a mně dojde, že se nejspíš jedná o peníze pro pasáka nebo "pronajímatele" ulice nebo squatu. Sleduji vděčný pohled toho malého princátka směřovaný k blonďatému kamarádovi a pokouším se zatlačit do pozadí osten žárlivosti, který mě bodá při pomyšlení na to, že si ho někdo jen tak zaplatí a může ho mít, dělat si s ním cokoli. Taky bych rád. Ale ne, ne takhle.

"Díky," špitne ta éterická bytost a znaveně zavře oči. Najednou mi nepřipadá tak krásný. Nejen kvůli modřinám a krvi ve tváři, ale i kvůli smutku, který ji opanuje, kvůli jiskře, která zmizela z jeho jindy veselých očí.

Sleduji, jak se k němu modrooký sklání a cosi mu šeptá do ouška a zakazuju si žárlit, protože je to hloupé a ubohé. Protože na to vlastně ani nemám nárok. Můj pohled se střetává s tím nevinným. Sleduji, jak se rudé rty unaveně roztahují do poměrně veselého úsměvu. Přikývne mi, asi na pozdrav, a já mu kývnutí asi až moc horlivě oplatím.

Vydechnu, když z něj blonďák stáhne ruce, uklidí peníze do kapsy kalhot, a to dítě ke mně udělá několik kroků a vzhlédne.

"Veselé Vánoce." Je prostě to jediné, co mě napadne. Blbost, totální debilovina, já vím. Přesto mi ta slova připadají tak kýčovitě krásná, tak vhodná, protože nemám co jiného říct, jak jinak se projevit. Pobaveně se usměje, jako by snad ani necítil, že tím vytvořil další trhlinku v těch plných rtech, a přikývne.

"Veselé Vánoce," zopakuje po mně chraplavě a hledí na mě s jakýmsi očekáváním, jako by hledal nějaký signál, po kterém by po mně mohl skočit.

Já ale nemám co říct. Stojím tam a vlastně ani pořádně nevím, co chci. Mám nutkání ho obejmout a odtáhnout domů, postarat se o něj. Pochybuju ale, že by se mnou jen tak šel a platit mu nehodlám, nechci být jako ti ostatní, kteří si ho berou jen tak. Zároveň mi ale připadá ohavné ho tu nechat napospas ulici, zmláceného a prakticky znásilněného, špinavého, vyhublého…

Vztáhnu ruku k jeho tváři a prsty ho slabě pohladím, dávám si pozor, abych se nedotkl oka ani rtů. Povytáhne koutek úst o něco výš a hledí mi do očí.

"Půjdeš se mnou?" optám se tiše a až po chvíli mi dojde, jak to asi vyznělo. On i přesto přikývne, ačkoli jeho oči znatelně potemní. Nehodlám mu teď vysvětlovat, jak jsem to myslel. Snad i proto, že se bojím, že by pak se mnou nešel vůbec. Pouze se sám pousměju a ruku z něj stáhnu. Pomalým krokem se vydám ulicí. Vím, že mě následuje.


Asi má docela štěstí, že to k mému bytu z ulice není daleko. Vedu ho tenkými a tmavými uličkami, jak se chci vyhnout lidem - snad se trochu bojím, že by ještě někdo další spatřil jeho krásu a chtěl mi ho ukrást. Několikrát ho za sebou slyším zalapat po dechu a vždy se donutím zpomalit krok, protože si ani neuvědomuji, že skoro běžím. On ale spěchá za mnou a celou cestu ani necekne, jediné slovo o tom, že by ho něco bolelo, byla mu zima nebo mi nestačil ani otázky - nic.

Když konečně staneme před vysokým cihlovým domem, jde mi od úst pára a tváře mám rudé. Až teď si uvědomím vlastní zadýchanost a pohlédnu na něj. Sleduje mě, ústa pootevřená, zrychleně dýchá. Slabě, omluvně se na něj pousměju, vidím otázky v jeho očích. Myslí si, že se už nemůžu dočkat, až si ho vezmu.

Vlastně má pravdu.

Vytáhnu z kapsy klíče od vchodových dveří a během chvíle ho pustím dovnitř. Pousměju se tomu, jak si hned začne intenzivně třít ruce o sebe, když se dostane do tepla. Zamířím k výtahu a on mě zas následuje. Naštěstí netrvá dlouho, než se výtah dostaví do přízemí. Celou tu dobu zadumaně studuji strukturu jeho dveří. Vím, že on přitom sleduje mě. Těší mě to, musím se pousmát.

Pokynu mu rukou, aby vešel jako první, a on ochotně vstoupí do kovové bedny. Následuji ho a ihned mačkám čudlík se zářící trojkou na panelu na stěně výtahu. Zůstane stát jen kousek ode mě, tentokrát je to on, který si hraje na zamyšleného a zaujatě pozoruje podlahu. Jsem to já, kdo si prohlíží jeho mokré tmavé vlásky.

Pohladím ho po zádech, když výtah zastaví a dveře se s cinknutím otevřou. Beze slova či pohledu ke mně vystoupí a rozhlédne se po chodbě. Vykročím k jedněm z dveří, klíče stále v ruce. Odemknu, do dveří trochu drcnu a projdu dovnitř. V chodbě skopnu z nohou boty a stáhnu ze sebe kabát. Až poté stočím pohled k němu. Nejistě přešlapuje mezi dveřmi a klopí pohled k zemi a najednou mi připadá tak zranitelný, tak křehký, že se prostě musím pousmát.

"Pojď dál, nemáš se čeho bát," brouknu k němu dobrácky a pověsím kabát na věšák. Zavře za sebou dveře a přistoupí ke mně, načež se sám poměrně neochotně vysouká z velké bundy. Přeberu ji od něj a pověsím vedle kabátu. Sleduji ho, jak si stahuje z nohou boty, a prostě se nedonutím smazat úsměv z tváře.

Vzhlédne ke mně, když boty způsobně postaví na botník. Vztáhnu k němu ruku a prohrábnu mu přerůstající vlasy, mám nutkavou potřebu se jich dotýkat. Poté se s úsměvem otočím na patě a zamířím do útrob bytu.

"Dáš si něco? Kafe, čaj, kakao, čokoládu, džus…?" houknu k němu na cestě do kuchyně a ohlídnu se přes rameno, abych se ujistil, že mě následuje. Odhalím v úsměvu zuby, když ho spatřím sotva tři metry za sebou. Rozhlíží se po bytě, ustrašeně a přesto zaujatě, ruce omotané kolem vlastního pasu.

"Eh… kakao?" šeptně tiše a zamrká, jeho rozpaky jsou rozkošné, stejně jako jeho překvapení. Jistě, pochybuju, že ho jeho zákazníci berou domů - natož mu nabízejí kakao. Možná tak za účelem zdrogování…

"Máš ho mít," usměju se a vytáhnu z lednice mléko. Z poličky si podám velký hrníček s buclatými myškami a odměřím do něj tak čtyři deci bílé tekutiny, kterou následně přeliju do rendlíku na rozžhavené plotně. "Víc kakaa nebo míň?" optám se a zas k němu natočím hlavu. Krátce se uchechtnu jeho nejistotě - stále ještě postává u dveří kuchyně a kouše si rozpraskaný ret. Pokynu mu ke stolku u zdi a on se spěšně usadí na židli a zas se obejme rukama.

"To je jedno," kuňkne a sleduje mě psíma očima. Letmo se usmívám, ačkoli mi jeho zakřiknutost pomalu přestává připadat směšná - chci zpátky svého Tadyho, toho úsměvného kluka s jiskřičkami v očích.

"Napustim ti vanu, chceš?" vydechnu a krátce kývnu hlavou. "A vyperem oblečení, hm?" Snažím se, aby byl můj úsměv co možná nejdobráčtější, chci mu nejspíš mermomocí dokázat, že nejsem jeden z nich. "A pak ti vydesinfikuju ty rány." Jen krátce kývne hlavou a povytáhne koutek. Opět zahlédnu v jeho očích maličkou jiskřičku, která mě zahřeje u srdce tak, že musím úsměv roztáhnout ještě o něco víc. "Ještě něco tě bolí?" zeptám se radši, abych ten úsměv aspoň částečně zamaskoval. Všimnu si, že váhá, nakonec ale zavrtí hlavou. Stáhnu trochu obočí a přimhouřím oči, překvapivě mi ale netrvá moc dlouho rozluštit, o čem bolavém by mi nechtěl říkat, pokud by to tedy nebylo srdíčko, ale s tím bych vážně nemohl nic dělat. Krátce přikývnu a vydechnu. "Nechám ti na to v koupelně nějakou mastičku, jo?"

Skloní hlavu a nechá si spadnout vlasy do očí, ale přikývne. Otočím se opět k lince, ze které vylovím krabičku s kakaem a lžíci. Tou překontroluji teplotu mléka v rendlíku a s úsměvem vypnu sporák. Uchopím plastové ouško do ruky a opatrně přeliji jeho obsah do hrnečku. Poté lžíci utřu a nasypu do mléka trochu kakaového prášku. S úsměvem zašroubuju plechovku, uklidím ji a podám si cukr, kterým taky zrovna nešetřím. Zamíchám světle hnědý nápoj a s úsměvem ho opatrně dopravím před něj.

"Prosím, dobrou chuť," usměju se široce a sleduji ho, jak nedůvěřivě čichá ke kouřící tekutině a nejistě ji míchá. "Jdu na tu vanu," sdělím mu čistě jen proto, abych zapředl konverzaci, ačkoli se mi v odpověď dostane pouhého přikývnutí. Opustím kuchyň a povzdych si radši nechám až do koupelny, kde začnu do vany napouštět příjemně horkou vodu. Nedovolím si do ní přilít pěnu do koupele ani koupelovou sůl, netuším, kde všude je pomlácený. Na poličku mu nachystám velkou osušku a menší ručník na vlasy, pohledám i tubu s hojivou mastí. Odběhnu i do ložnice, abych mu vyhrabal nějaké své menší trenýrky a triko, které by mu snad nemuselo plandat.

Když se vrátím zpět do kuchyně, leží Tady napůl na stole. Opírá se vlastně jen bradou, hádám, že zbytek tváře ho prostě až moc bolí, a polovina hrníčku je prázdná.

"Chutná?" usměju se široce a usadím se na židli naproti němu.

"Jo. Děkuju," přikývne a přistiženě pozvedne hlavu z desky stolu, jako bych byl přísný profesor, který ho načapal spát při hodině.

"Vana za chvíli bude. Na poličce tam máš věci," sdělím mu a přimhouřím spokojeně oči. Jsem rád, že je tady. Opět se nadechne ke slovům díků, já ho však zarazím krátkým máchnutím ruky. "Dáš si něco k jídlu?" zaculím se místo toho.

"Nemusíte… se o mě tak starat," vydechne tiše a sevře hrnek pevněji v prstech.

Zavrtím trochu hlavou a tiše povzdychnu. Nechci, aby mě měl za úchyla, který je prostě na svátky tak opuštěný, že si musel vzít domů kluka z ulice, aby se o něj mohl postarat. Nebo že je pro mě snad jen ten kluk z ulice. Ačkoli to první je i docela pravda, to druhé ne. Nedělám nic proto, abych se mohl cítit dobře, že pomáhám malému chudáčkovi, to vůbec. Ani bych to neudělal, kdyby šlo o kohokoli jiného. Jenže je to on a já ho nechci nechat na svátky samotného. Chci, aby se měl dobře, chci vidět jeho úsměv i spící tvář. Chci, aby byl v bezpečí. A nejspíš i chci, aby mi byl vděčný, aby o mně smýšlel jen dobře.
"Nedělá mi to problém," usměju se slabě a zavrtím opět hlavou. "Proč bych ti aspoň jeden večer v roce nezpříjemnil, když můžu?" Pokrčím rameny a pomalu se vytáhnu na nohy. Nechci se bavit o důvodech, které mě přiměly ho sem vzít, už jen proto, že si jimi sám nejsem tak docela jistý. "Co teda k tý večeři? Taky sladký? Nebo maso?" nadhodím radši a opět přejdu ke kuchyňské lince, bezděčně ji otřu suchou houbičkou. Chvíli mlčení si vyložím jako další pokrčení ramen.

"Cokoli, co máte?" vydechne a já přikývnu.

"Dobře, něco vymyslím," slíbím tiše a opět se otočím čelem k němu. Věnuji mu úsměv a on ho oplatí plachým a vděčným pozvednutím koutků úst. Nakloním hlavu mírně na stranu a chvíli ho jen tak sleduji, možná až moc zasněně vzhledem k tomu, že po několika vteřinách rychle zamrká a sklopí pohled ke zbytku kakaa, které do sebe následně obrátí.

Věnuji krátký pohled hodinám a trochu stáhnu obočí. "Vana by měla bejt skoro napuštěná, tak si tam běž nějak ohlídat vodu," doporučím mu tiše a vydám se ke stolku, abych přebral a umyl hrnek. Sám se zvedne a podá mi ho, prsty se přitom letmo dotkne mých. Netuším, jestli to je záměr nebo jen náhoda, ale musím se tomu pousmát.

"Díky," špitne ještě, než se z kuchyně vytratí. O několik minut později slyším šplouchnutí a pak se voda zastaví.


Když z koupelny asi o hodinu později vyleze, na sobě oblečení, které jsem mu přichystal a přes ramena hozený ručník, aby měla voda z mokrých vlasů kam odkapávat a nevpíjela se do trička, čeká na něj v obýváku na stolku talíř s několika palačinkami s ovocem a všemožnými sladkými posypy, které jsem jen doma našel, šlehačkou, skořicí a dokonce i čokoládovou polevou. Na gauči je natažená teplá deka a několik polštářků a pod stolkem přichystané papuče. Já sám sedím v křesle.

Musím se opět rozněžněle pousmát jeho výrazu, když talíř spatří. Částečně je to k pláči - to, jak mu ohryzek hladově poskočí a chřípí se zachvěje, když nasaje vůni, která se nese celým bytem, hladové jiskřičky v jeho očích a imaginární, ovšem zcela určitě ne nemožná slina u pusy. Věnuje mi krátký pohled, tázavý a vděčný, jako by se ptal, jestli jsou vážně pro něj, jestli je může sníst. S úsměvem přikývnu a on se ihned vrhne k talíři, přistane na gauči a hladově se do smaženého těsta pustí. Sleduji ho s úsměvem a neuvěřitelně mě to hřeje u srdce - jeho nadšená, krásná tvář a světlo v jeho očích.

Když je asi v polovině talíře, zvednu se z křesla a beze slova na moment zmizím v koupelně, kde vyhrabu lékárničku. S tou se pak vrátím zpět za ním a usadím se po jeho boku na pohovku. Poposedne si, aby mi uvolnil místo, a s kusem palačinky čouhajícím z úst ke mně natočí hlavu.

"V pořádku, jen jez," trhnu hlavou k talíři a odložím oranžovou krabičku na stolek. Rozvážně ji otevřu a začnu z ní vytahovat všechny věci, o kterých tuším, že bych je k desinfekci ran mohl potřebovat - ne, že bych ji někdy doopravdy praktikoval, ta lékárnička v koupelně leží od doby, kdy mi ji sestra věnovala jako dárek ke kolaudaci bytu, což už pár let bude. Teď aspoň najde uplatnění.

Rozvážně vyskládám z krabičky na stůl několik náplastí, vatové tamponky a lahvičku se zelenou vodičkou, která hlásá, že se užívá k čištění ran. Poté jasně oranžovou bedýnku zavřu a upřu pohled na něj, zrovna posledním kouskem těsta vytírá z talíře zbytky šlehačky smíchané s čokoládovou polevou. Skoro polovinu palačinky si pak narve do úst, div se jí nezadáví. Zavrtím trochu hlavou.

"Padá to do tebe jak Němci do krytu," poznamenám s mírným pobavením v hlase a on mi věnuje cosi, co si vyložím jako omluvný úsměv vzhledem k tomu, že jeho tvář díky plné puse docela ztrácí na schopnosti mimických gest. "Nemyslel jsem to zle," vydechnu a potřesu hlavou. "Klidně ti pak udělám další, když budeš chtít." Zavrtí hlavou, ani se nedivím. Chutnat mu může, ale pět palačinek by zasytilo nejspíš i dělníka na stavbě, natož takové malé vyžlátko jako je on.

Otře si rty hřbetem ruky a tiše sykne, když kůži moc silně přitlačí na prokousané polštářky. Natočí se ke mně čelem a trochu se přisune. Pousměju se a pohladím ho po tváři, načež si podám tamponky i desinfekci a opatrně začnu odřeniny na jeho tváři pomazávat zelenou vodičkou. Syčí a škube sebou, jak to bolí, ale jinak poslušně a vděčně drží.

"Tak. Dobrý. Bolí to moc?" vydechnu, když rány dočistím, a několik použitých tamponků odložím na stolek. Zavrtí hlavou a vlasy mu trochu spadnou do očí. Něžně mu je z tváře odsunu a trochu ho pohladím. "Ještě něco bolí?" usměju se, on zavrtí hlavou a zas povytáhne koutky úst. "Dobře," vydechnu a otevřu opět lékárničku, začnu sklízet desinfekci a nepoužité kusy vaty. Sleduje mě, zvědavě a tázavě, trochu jako pejsek, který čeká, až mu dá páníček povel.

Věnuji mu jen úsměv, než se zvednu a zas se přesunu uklidit lékárničku na její místo v poličce v koupelně. Pak se vrátím pro tamponky, které odejdu vyhodit do koše v kuchyni, vezmu s sebou i talíř, ten jen tak odložím do dřezu. On celou dobu sedí spořádaně na gauči a sleduje mě.

"Tak… Dal by sis ještě něco? Nebo chceš koukat na filmy?" Pokrčí rameny a nakloní hlavu na stranu, výraz jeho tváře ale částečně prozrazuje, že ho ani jeden z mých návrhů moc nenadchnul.

"Měl bych jít," špitne tiše a skousne si trochu ret. Trhne ve mně a překvapeně zamrkám. Jít? Proč? Kam? Chce se ode mě vrátit na ulici? Do zimy? Do špíny? To ne!

"Proč?" zamrkám a trochu zavrtím hlavou, nechápu. "Nelíbí se ti tu?"

"To ano," přikývne a tiše povzdychne. "Jen… musím se tam vrátit. Jsem tam doma."

"Mohl bys být doma tady," vydechnu, nechám tu nabídku vyznít jaksi do prázdna.

Zavrtí hlavou a zavře na moment oči. "Mám tam přátele… rodinu."

"Rodinu?" frknu nevěřícně, nechápu, jak může být tak hloupý a myslet si, že jsou ti lidé jeho rodina. Kdyby mohli, jsem si jistý, že by ho pro pár babek i zabili. "Jakou rodinu?"

Stáhne trochu obočí, vidím, že si všimnul změny v mém hlase i obličeji. I přesto se nebojí odpovědět: "Kluky. Jsou jako rodina. Mám v nich oporu. Pomáhají mi."

"Pomáhají ti šlapat! To tě baví? Prodávat se?!" zvýším hlas, ačkoli nechci, nechci, aby se mě musel bát.

I přesto vidím, že bojí. Přikrčí se a polkne, přivře oči, jako by očekával ránu. "Nerozumíte tomu," kvikne tiše a krčí se. "Potřebuju je. Jsou to jediný, co mě drží naživu."

"To jediný, co tě drží naživu? Možná proto, že žádnej život nemáš, žiješ ze dne na den a počítáš každej dolar, kterej strčíš kápovi squatu a kterej si necháš pro sebe, aby ses moh aspoň najíst!" Teď už regulérně křičím, jsem naštvaný, nechápu jeho uvažování ani pohnutky, které ho vedou k něčemu takovému. Proč by jako kdokoli chtěl zůstávat na ulici, když mu nabízím normální život? Proč by byl kdokoli tak nevděčný a hloupý?

"Mám!" ohradí se zprudka a přimhouří oči. "Neni dokonalej, ale to není ničí život. Jsem šťastnej tak, jak jsem!"

"Jseš šťastnej, protože se prodáváš na ulici, že ti v zimě mrzne prdel u zdi?" Zavrčím a přivřu nebezpečně oči. Uvědomuji si svou útočnost a jeho bezbrannost, ale nemůžu si pomoct, vytáčí mě doběla svou zabedněností a tvrdohlavostí.

"Jsem šťastnej, že mám rodinu, která mě miluje," vydechne a potřese hlavou. "Vim, že to nechápete, ale vytáhli mě ze sraček, když viděli, že do nich padám, a postarali se o mě tehdy. Jsou moje rodina a já je nehodlám opouštět." Nekompromisně se zamračil a ve mně se vzedmula neuvěřitelná vlna vzteku. Jaký má tenhle kluk, kterej ještě ani nevyrostl z puberty, právo takhle mluvit? Neví, co je pro něj nejlepší, nemá ani ponětí, jakej dokáže život bejt, jak dokáže lidi srážet a znovu stavět na nohy jen proto, aby je mohl opět skopnout do bláta. Nabízím mu šanci, která se mu už nenaskytne, a on ji odmítá… kvůli čemu?! Kvůli několika dalším děvkám, o kterejch si myslí, že jsou jeho přátelé, ale strčej ho ochotně každýmu, kdo si na něj ukáže.

Zavrčím a sleduji, jak se na gauči přikrčí ještě víc a oči doširoka rozevře strachy. Jak se stáhne do sebe jako bezbranné štěňátko, kterému chce pán naplácat, protože rozkousalo jeho nové boty. Krátce těkne pohledem ke dveřím a polkne. Zvažuje, jestli stihne utéct, vidím mu to na očích. Jen náznakem mu zastoupím cestu do chodby, tak, abych si byl jistý, že nebude mít šanci mi utéct. Jeho pohled se střetne s mým. Prosí mě, abych ho nechal jít, abych mu prostě dal jeho věci a dál ho chodil kontrolovat na ulici, abych ho nenutil zůstávat. To všechno na něm vidím, čtu v něm jako v otevřené knize.

Ty němé prosby mu ale nejsou nic platné, nepustím ho. Ne. Nenechám ho napospas mrazu a ulici, a už vůbec ne těm špinavým chlapům, kteří si ho tam prohlížejí jako maso na krámě a kupují jako koně na trhu. Ne. Nenechám ho už nikomu. Bude jenom můj. Bude šťastný, sám se postarám o to, aby byl - postarám se o něj. Budu dbát na to, aby byl vždy krásný a čistý jako teď, neposkvrněný a neposkvrnitelný, nádherný a usměvavý. To všechno zařídím. Aby se už nikdy nemusel strachovat o to, jestli přijde někdo, kdo si na něj ukáže, aby ho už nikdy nic nebolelo, aby se ho už nikdo nedotkl ani na něj nepohlédl s úmyslem si ho koupit. Aby byl šťastný a veselý, tak jako mají být Vánoce a celé svátky, aby mi rozjasňoval život svým smíchem tak jako dosud. Jen blíž, mnohem blíž, po mém boku.

Kňučí, když zamykám vchodové dveře a uklízím klíče do kapsy kalhot. Prosí, když ukážu na dveře ložnice v jasném gestu, aby šel spát. Křičí, když ho do místnosti stejně odtáhnu. Vzpouzí se, když ho zavrtávám pod peřiny. Pláče, když ložnici po jeho kapitulaci opouštím s peřinou a polštářem v ruce a sám ulehám na gauč. Přemýšlím o svém vzteku a činu, připadám si jako šílenec, jako bych ho unesl a zavraždil, jako bych mu vlastně nepomáhal. Jedno vím ale jistě...

Ne. Nepustím ho.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Seiya Seiya | Web | 18. prosince 2013 v 22:38 | Reagovat

Uh, zatraceně tohle je vážně skvělá povídka. Nechceš mi říct, jak to děláš, že tvoje příběhy na lidi tak působí? Aspoň teda na mě jo.

2 Freddy B. N. Freddy B. N. | Web | 18. prosince 2013 v 22:57 | Reagovat

[1]: Eh, uh, budu domejšlivá a řeknu, že jsem prostě zatraceně empatická? :3 Doopravdy je to jen tim, že jsem obacně zatraceně zdeptaná...

3 ♥♥Veronika♥♥ ♥♥Veronika♥♥ | Web | 21. prosince 2013 v 15:45 | Reagovat

wooow, krásný a výborně napsaný, udělal dobrý skutek, i když to tak chlapec ještě nevnímá, ale jednou by mu za to jistě poděkoval :)
taky jsem mimochodem napsala vánoční příběh do soutěže :)

4 Foxie Foxie | E-mail | Web | 22. prosince 2013 v 15:09 | Reagovat

Ňuňatý, trochu smutný a krásně napsaný. Ci pokračování, eh a běda, jak se první nebo tenhle díl neumístí! :-?

5 cialis cialis | E-mail | Web | 7. srpna 2016 v 9:51 | Reagovat

Yeah bookmaking this wasn't a risky conclusion outstanding post!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama