Zvířátko

23. srpna 2013 v 0:07 | Freddy B. N. |  One Shots
Název: Zvířátko
Žánr: Výkec víceméně.
Upozornění: Slash
Počet slov: 769
Forma: Ich
Beta-read: Noone
Poznámka: Vlastně je to FF. FF na hru. Dimitri a Danny. "Použila jsem metodu vciťování." No, můžete si zas jen domýšlet, do jaké míry je to pravda... Napsáno z náhlého popudu a ničeho víc...




V životě každého člověka nastane den, kdy si řekne: "Naprosto jistě jsem věděl, že se tohle stane." Jistě, takových dnů je spousta: "Naprosto jistě jsem věděl, že mi tam ten čůrák vjede.", "Naprosto jistě jsem věděl, že ten bus nestihnu.", "Naprosto jistě jsem věděl, že se ty vajíčka roztřískaj."... Když ale něco naprosto jistě víte a taky naprosto jistě víte, že vám to, o čem naprosto jistě víte, že se to stane, změní život, už není tak přijemné říct si, že jste to naprosto jistě věděli.
Jako já jsem třeba naprosto jistě věděl, že jednou příjde s tím, že chce něco dělat. V tomto případě že chce na vejšku. Uvědomoval jsem si, že ho musím nechat jít, že už je u mě spoustu let a nemá do čeho píchnout, že jsem mu za celou tu dobu nedal jedinou hračku, kterou by se zabavil.
Na druhou stranu mi to bylo líto. Zachránil jsem mu tehdy život - tehdy, když ho chtěl pan Allen jako očitého svědka práce organizace odstranit. Klečel tam, na hlavě pytel, a já náhle spatřoval jeho bezbrannost. Nebál se, ne, aspoň ne nijak zvlášť. Poznal jsem, že je zvláštní, hned jsem to viděl. Proto jsem to udělal - řekl, že si ho vezmu k sobě, že mi bude dělat děvku.
Děvku, tu už dávno nedělá. Nyní ho beru jako sobě rovného, jako partnera, jeho názor pro mě má váhu, není mi ukradený, starám se o jeho pocity, protože mě mrzí, když je smutný, nemůžu vystát jeho slzy.
On má ale tu smůlu, že se upnul právě na mě. Na mě, který ze všech lidí na planetě dává svou náklonnost najevo snad nejdivněji. Bojím se jeho pocitů, bojím se toho, že se mu až moc otevřu, bojím se, že toho využije, bojím se, že mě opustí a já si budu moct jít hodit mašli, bojím se jeho.
Nemohl bych ale být bez něj.
Proto jsem to považoval za strašlivou zradu, když mě chtěl opustit. Nejsem mu už dost dobrý? ptal jsem se sám sebe. Copak mě už nemá rád? Nestačím mu? Vždycky jsem stačil, nikdy nikoho jiného nepotřeboval, a teď..? Ujišťoval mě, že mě nikdy neopustí doopravdy, že se nikdy neotočí za jiným, že se na jiného ani nepodívá, protože... Co by na jiných viděl, když má prý doma mě?
Nutil jsem se mu věřit. Chtěl jsem, vážně jsem chtěl, ale nemohl jsem. Život i má práce mě naučili nedůvěřovat lidem, vždy mám pochybnosti, ať už mi řekne cokoli.
A žárlím. Žárlím na každého, kdo se na něj podívá, komu on pohled oplatí. Na každého, na koho se usměje, s kým prohodí byť jen pár slov. Na každého, kdo se ho dotkne. Dokonce i na každého, kdo ho rozesmutní, kvůli komu třeba pláče, protože to znamená, že k němu chová stejně hluboké city jako ke mně, kvůli kterému teskní nejčastěji. Protože já jsem jediný, který má právo na jeho tváři vykouzlit slzy nebo úsměv, nikdo jiný.
Celý ten týden, co jsem byl pracovně pryč a on byl u Sebastiana a Simona, jsem se bál. Bál se a zuřil - zalíbí se mu třeba Sebby? Nebo ten jeho bráška? Proč by neměli, když tam nejsem, abych ho hlídal? Má volnou ruku, co když jí využije? A proč by mě to sakra mělo zajímat? Ať si šuká s kým chce, já to tak přece taky dělám, proč mě to tak užírá?
Protože je můj.
Je můj, můj a ničí jiný. Moje zvířátko s obojkem na levém zápěstí, moje jistota, se kterou si mohu pohrávat, mohu jí odhalovat své nálady a vybíjet si na ní zlost, protože vím, že se ke mně vždy vrátí, že mě potřebuje tak jako já ji, že mě nikdy neopustí, ani kdybych ji sám odehnal. Že mi vždy odpustí, ať už jí udělám cokoli, že stačí pár pohlazení a sladkých slůvek, aby zapomněla na hořkosti, které jsem jí udělal.
Proto jsem to, co jsem. Kdyby byl jiný - oznámil mi, že ho ještě jednou uhodím, ještě jednou rozpláču, ještě jednou kvůli mně skončí v nemocnici, a odjede zpět do Anglie, odkud pochází, stáhnul bych krovky a choval se k němu jako k pravému pokladu. Já nad ním mám ale moc a využívám ji, přináší mi to opojný pocit vítězství nad vlastními city, těší mě, že si s ním mohu dělat, co chci, že mé zvířátko jen kopíruje mé nálady. Ačkoli to opojení trvá jen krátkou chvíli, po které si zas uvědomím, jak moc ho miluju a potřebuju k životu, přitisknu ho k sobě, stírám mu slzy, hladím ho, omlouvám se a slibuju, že už to víckrát neudělám. I když oba dobře víme, že udělám. Nemůžu neudělat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Chemical Angel Chemical Angel | Web | 31. srpna 2013 v 7:38 | Reagovat

wou, fakt pekné :))

2 Jolly the Sad Jolly the Sad | Web | 12. září 2013 v 21:41 | Reagovat

Jen ty a Kayleigh a Hifi mi dokážete úplně vymazat hlavu. Vzduchoprázdno. Jak se pak mám zatraceně nějak vyjádřit? Damnit.

3 Foxie Foxie | E-mail | Web | 11. prosince 2013 v 21:38 | Reagovat

Dannýček je silnej a ňuňatej... ne, asi není naivní, ví, že to Dimi zopakuje... nepochybě ví... a přesto zůstává

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama